Školní poradenská pracoviště (ŠPP) procházejí poslední dobou různými proměnami, mění se prioritizace témat a oblastí jejich práce, přidávají se některé nové pracovní pozice. Zatímco dříve byla jejich role často spojována hlavně s administrací podpůrných opatření nebo řešením kázeňských problémů, současná legislativa posouvá důraz více směrem k prevenci, mezioborové spolupráci a dostupnosti odborné podpory přímo ve škole. Proto taky došlo v roce 2025 k souvisejícím změnám: má být jasně definováno, které poradenské služby škola nabízí, prostřednictvím které funkce je zajišťuje, aktuálně se také řeší reforma financování poradenských služeb vně školy, tedy ve školských poradenských zařízeních.

Nejenže se tímto směrem vyvíjí legislativa, ale také v Národní strategii primární prevence rizikového chování dětí a mládeže,¹ což je pro oblast práce s rizikovým chováním klíčový dokument, se zdůrazňují následující principy:

• propojování úkolů a spolupráci všech aktérů,
• nové pozice v poradenském systému,
• preventivní složku fungování poradenských pracovníků ve školách,
• jasná pravidla pro předávání informací o poskytovaných službách.

Nejdůležitější změny se většinou odrazí také v tzv. poradenské vyhlášce, tedy vyhlášce č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Ta rozlišuje služby realizované poradenskými zařízeními a také právě poradenství, za které má odpovídat škola. Když se proto v legislativě objeví některá nová pozice školního poradenského pracoviště, právě tato vyhláška pozici upravuje komplexněji než školský zákon. Kromě jiných novinek se aktuální otázky týkají hlavně předávání informací v případě potřeby psychologických, případně dalších služeb žákovi a souhlasů zákonných zástupců. Podívejme se proto na toto téma zevrubněji.

„Poskytování psychologické podpory vyžaduje rovnováhu mezi důvěrností a odpovědností vůči dítěti.“

V souvislosti s rozšířením portfolia služeb poskytovaných školou se vynořují otázky spojené s tím, zda, kdy a v jaké formě chtít vyjádření či souhlas zákonných zástupců a zda je vůbec potřeba oznamovat jim poskytnutí veškeré péče či poradenství. Jde o to více naléhavou otázku, jelikož u poradenských zařízení školy dlouhodobě bojují s nesoučinností rodičů v případech, kdy děti potřebují pro zajištění kvalitního vzdělávání právě návštěvu poradenského zařízení. V případě práce ŠPZ je však situace jasná: pro návštěvu ŠPZ a realizaci diagnostické nebo podpůrné práce pracovníků ŠPZ se zákonem stanoví jako podmínka souhlas rodičů.

Samozřejmě je žádoucí, aby zákonní zástupci věděli i o tom, co se ve škole „děje“, jaké výukové a výchovné problémy dítě má, ovšem trochu stranou je již od toho otázka, zda mají vědět i o všech psychických problémech a trápeních, zvlášť pokud často bývá jejich důvodem rodinné zázemí, špatné vztahy mezi rodiči a podobně. Proto také při výchovných a výukových problémech je rodič standardně informován, ovšem když se dítě přijde svěřit školnímu psychologovi, situace už tak jasná není. Není totiž jasné, zda sdílení svěřených informací nezmaří efekt psychologické podpory, jejíž podstatou by mělo být důvěrné prostředí mezi psychologem a žákem.

Psycholog vůbec stojí trochu stranou standardní pedagogické práce. Podle předpisů je sice pedagogickým pracovníkem a poskytuje pedagogicko-psychologickou činnost, která je svou povahou variantou přímé pedagogické činnosti, ale právě na důvěrnosti velmi často stojí a padá celá jeho práce s žákem. Co na předávání informací ohledně psychologické péče poskytované dítěti říkají předpisy? Mají se informace dávat dalším zaměstnancům školy a rodičům?

První otázku se trochu snažila vyřešit novela poradenské vyhlášky, podle které se již nevyžaduje písemný souhlas rodiče k poskytování psychologické služby:²

Podmínkou poskytnutí psychologické, speciálně pedagogické nebo logopedické poradenské služby ve školském poradenském zařízení a individuální psychologické, speciálně pedagogické nebo logopedické poradenské služby ve škole je informování podle odstavce 5 nebo 6. K poskytnutí psychologické, speciálně pedagogické nebo logopedické poradenské služby ve školském poradenském zařízení se dále vyžaduje písemný souhlas zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka. Souhlasu podle věty druhé není třeba v případech stanovených jinými právními předpisy. K poskytnutí psychologické, speciálně pedagogické nebo logopedické poradenské služby ve škole se souhlas zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka nevyžaduje, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak.

Škola prokazatelným a srozumitelným způsobem informuje žáka a v případě žáka, který má zákonného zástupce, také jeho zákonného zástupce o

• psychologických, speciálně pedagogických nebo logopedických poradenských službách, které poskytuje, včetně určení pedagogických pracovníků, kteří je zajišťují,
• účelu a průběhu poskytování psychologických, speciálně pedagogických nebo logopedických poradenských služeb a
• právech a povinnostech žáka a jeho zákonného zástupce spojených s poskytováním psychologických, speciálně pedagogických nebo logopedických poradenských služeb ve škole, včetně práva obrátit se na Českou školní inspekci.

Jinými slovy lze z nové úpravy vyčíst následující. Aby školní psycholog pracoval s dítětem, není třeba souhlasu rodiče, nýbrž průběžné informace obecné povahy o povaze služeb. Tedy pokud ředitel zajistí typicky skrze webové stránky informace o poskytování služeb, kontakt a údaje o psychologovi, postačuje to a psycholog již může s dítětem pracovat. Souhlas apriorní, k tomu, aby vůbec služba mohla být poskytnuta, tedy žádán není.

Ani ministerstvo školství nevyžaduje informování v detailní podobě na individuální bázi. Je otázkou, zda to je správná cesta. Říkáme jí totiž, že psycholog ve škole může s dítětem dlouhodobě individuálně pracovat a rodiče se to vůbec nemusí dovědět. Jedinou pevně stanovenou výjimku představuje poskytování krizové intervence, kde skutečně nelze trvat na informování rodiče nebo zjištění jeho „stanoviska“, jde o naléhavé, ohrožující situace. Podle autorky tohoto textu však pracuje-li psycholog s dítětem opakovaně, rodič by se to dovědět měl, patrně s výjimkou situací, kdy jasným důvodem psychických obtíží dítěte je právě rodič sám (například v případech domácího násilí, týrání). V takové situaci, je-li psychologovi svěřeno cokoli závažného, co může ohrozit vážný zájem dítěte, nebo snad dokonce jeho život, musí samozřejmě i jako psycholog, ale i jako zaměstnanec školy aktivně jednat a není možné upřednostnit důvěrnost svěřených informací. Pokud se například dítě přijde svěřit ve škole psychologovi s myšlenkami na sebevraždu, nemůže ponechat takové informace v tajnosti a nekonat nic dalšího. Současně v situaci, kdy se dítě svěří, že je doma týráno, psycholog – jménem školy musí zvážit sdělení informací orgánům činným v trestním řízení, samozřejmě to již v součinnosti s ředitelem školy. V totožné situaci samozřejmě bude i jiný pracovník, často se s tímto děti svěřují i třeba třídním učitelům. I zde je oznamovací povinnost samozřejmá jak pro „standardní“ pedagogy, tak pro psychology.

Ať si tedy o problému myslíme, co chceme, stávající vyhláška rozhodně nepodmiňuje poskytování psychologické péče žákovi vyjádřením rodiče nebo jiným souhlasem. Další související problém ale představuje, jestli má rodič právo vědět, co se školní psycholog od dítěte dověděl a jak s ním pracuje. Tuto problematiku více popíšeme v pokračování, podobně jako otázku předávání informací o žákovi ze strany psychologa dalším pracovníkům školy.

¹https://msmt.gov.cz/uploads/narodni_strategie_primarni_prevence_2019_27…

²Ledaže by byla podpůrným opatřením vyššího stupně, protože k realizaci podpory ve stupni druhém – pátém se písemný souhlas vyžaduje vždy.